Já nejsem z gymplu!

Deejayové paří jak se patří. (Ostatně nějak podobně, jako lidi na parketu).. Jenže, co se nestalo…

Co jsme tak seděly, kecaly a koukaly na ostatní zpěváky u karaoke, najednou vypadly pojistky. Jasně, ale to se občas stává, ne? Taky, že jo.. Za pár minut někdo pojistky nahodil, světla svítila a párty pokračovala...

No to už si ze mě někdo dělá srandu, ne?! Diskotéka bez hudby.. No co to je? Nejdřív se ztrapnim kde se dá a pak tu budu poslouchat, jak si všichni jen stěžujou, že chtěj tancovat.. No mám zapotřebí bejt v tomhle chaosu a nic pro to neudělat?

Když ani po půl hodině (možná dýl), nemohl nikdo přijít na možnou závadu, přišla jsem já... Nejdřív mě tam teda nechtěli pustit, ale nakonec jsem je překecala... Hned jsem zjistila, že je problém s audio signálem. A to jsem jednoduše opravila přenastavením „prahu umlčení“. Byla to hračka.

Když všichni zjistili, co Anička dokázala, najednou ji vidí v jiném světle.. Už to není ta holka, co se celý večer jen ztrapňovala.. Na to se rázem zapomnělo.

Teď je to ta, co zachránila zbytek večera a to jen díky výběru správné školy.. Nevšimli si toho jen lidi, co se jí předtím smály.. Ale i hlavní deejay, který by byl vlastně nic, kdyby tu nebyla Anička a její znalosti ze školy.

Deejay byl shodou okolností 19letý student gymnázia, nedaleko Aniččiny průmyslovky.. Jelikož si dost rozuměli a sami sobě navzájem se dost líbili, tak se stalo, to, co se stát asi mělo...

Sice jinýho, než bylo původně v plánu, ale o to učinila lepší výběr, díky jejímu kvalitnímu vzdělání.

Jedna holka to nevydržela a šla se Aničky zeptat, jak to, že opravila mixák. Anička na to jen řekla: „Protože, já nejsem z gymplu!“